Doležal: cesta k energetické soběstačnosti
Ekonom Družstva vlastníků Police nad Metují Ludvík Doležal stojí za projektem fotovoltaiky na seníku v Suchém Dole. V rozhovoru odhaluje nejen finanční úspory, ale i pragmatické rozhodování v době energetických změn.
Družstvovlastníků funguje od roku 1994 a hospodaří na přibližně 700 hektarech půdy. Hlavní činností je chov skotu pro výrobu mléka, dále pěstují například řepku či krmné obilí.
Co bylo prvotním impulsem, který vás vedl k rozhodnutí investovat do fotovoltaické elektrárny?
Byly to v podstatě tři faktory. Tím prvním a největším byla vysoká spotřeba elektřiny v celém našem středisku. Velké množství krmiv a dalších materiálů přečerpávat nebo přemisťovat pomocí elektrické energie, což je finančně velmi náročné. Druhým faktorem bylo, že banky začaly hodnotit půjčky na naše projekty i podle toho, jaký je náš přístup k zelené energii, mít vlastní elektrárnu nám dále mohlo přinést body při žádostech o investiční dotace. A ten třetí byl ryze náhodný – v roce 2020 nám shořel seník. Při plánování nové budovy předsedu družstva napadlo, že na střechu umístíme fotovoltaickou elektrárnu do výkonu 100 kW, což se ukázalo jako ideální řešení.
Zmínil jste, že jste se rozhodli pro výkon do 100 kW. Proč jste nešli do větší kapacity, když by se na střechu vešla?
Limit 100 kW je klíčový. Při provozu elektrárny o vyšším výkonu by znamenalo podléhat přísnějším pravidlům, mít RTÚ rozvaděč, a tedy i výrazně vyšší náklady na hardware i software, takže by šlo o mnohonásobně dražší projekt s následným malým ekonomickým přínosem. Například, kdybychom šli přes 100 kW, jen náklady na systém by byly o stovky tisíc vyšší, což se nám investičně nevyplatilo.
Projekt jste dokončili před třemi lety. Jaké úspory nákladů na elektřinu pozorujete?
Investice se nám vyplácí. Je třeba zmínit, že jsme využili při výstavbě dotaci. Nyní v podstatě výše úspor pokrývá celoroční splátky úvěru na elektrárnu.
K zapojení do spolku Energetická komunita (ENERKOM) Stolové hory vás vedla potřeba mít aktuální informace, nebo i něco jiného?
Na začátku jsme měli nedostatek relevantních informací, takže jsme do ENERKOMU vstoupili čistě kvůli nim. Viděli jsme, že to je platforma, kde se můžeme dozvědět, jak na to. To se potvrdilo. Postupem času se to ale přesunulo do roviny ekonomické. S klesající výkupní cenou za přebytečně vyrobenou elektřinu (z původních 3,80 Kč/kWh jsme se dostali na 60 haléřů) jsme začali hledat cesty, jak přebytky využít a nevytvářet nadbytek, za který by nám nikdo nezaplatil.
Byli jste první, kdo se do sdílení energie přes ENERKOM zapojil. Jak tento proces probíhal?
Hlavním impulsem byla právě ta klesající výkupní cena, která nás doslova donutila začít sdílet. Vzhledem k tomu, že jsme měli v obou klíčových budovách moderní elektroměry, které to umožňují, celý proces byl jednodušší. Díky pomoci ENERKOMu to pro nás nakonec nebylo tak složité, jak jsem si zpočátku myslel. Ve spolupráci s dodavatelem technologie jsme si nechali vše nastavit tak, abychom mohli přebytečnou energii efektivně sdílet.
Zaznamenali jste při tom nějaké technické problémy?
Pro efektivní sdílení byla paradoxně největší překážka naše baterie. Sdílenou energií jsme chtěli podpořit naši výrobnu krmných směsí. Ta je však v provozu právě v době, kdy elektřina vyrobená fotovoltaikou běžně putuje do baterie. S dodavatelem, firmou Wattstore, jsme nakonec vyřešili nastavení tak, aby byla původně přebytečná, nyní sdílená elektřina prvně spotřebovávána ve výrobně krmiv a teprve po skončení výroby, směny, zásobila baterii.
Jak vidíte budoucnost vašeho energetického projektu?
Přestože technické překážky mohou být složité, pro nás je důležité, že systém funguje a přináší úspory. Pro nás je to ukázka toho, že i v zemědělství má smysl investovat do moderních řešení. V rámci ENERKOMu nyní také plánujeme zapojit do sdílení i další firmy, obce a domácnosti v našem území, čímž se míra využití naší přebytečné elektřiny ještě zvýší. Zapojení do ENERKOMU nám navíc ukázalo, že jsme součástí širší komunity a můžeme spolupracovat s ostatními, místo abychom si konkurovali.
Mirka Soldánová